Před dvěma lety v dubnu začala na tomto místě výstava fotografií Pěšky 1. světovou válkou s podtitulem Objektivem neznámého vojáka, která přinesla nejen úspěch u laické i odborné veřejnosti, ale také objevila pro dějiny fotografie dosud neznámého fotografa
Jindřicha Bišického z Velvar, jehož jméno jsme se dozvěděli až v průběhu výstavy od jeho vnuka historika Michala Rybáka. Bišického jako velký objev již historici Vladimír Birgus a Jan Mlčoch zařadili do representativní publikace Česká fotografie 20. století vedle takových velikánů jakými byli Josef Sudek nebo František Drtikol.

Další, novou sérii jeho válečných snímků nabízí i tato výstava, ke které vedla nejprve výzva Správy pražského hradu k občanům, majících doma po svých předcích negativy či fotografie z tohoto válečného období. Vzhledem k tomu, že Bišický je, jako fotograf, ojedinělý zjev i ve světovém měřítku, nevěřil jsem, že se někdo podobný ještě najde. Mýlil jsem se…

Tato výstava představuje pět zcela neznámých vojáků-fotografů, kteří na polích 1. světové války dokumentovali obyčejný každodenní život, aby nám zanechali svědectví o této kruté době. Fotografie Karla Neuberta poskytl k výstavě jeho vnuk fotograf Jan Neubert a snímky Jendy Rajmana z Rožďalovic zapůjčil jeho vnuk Ing. Pavel Hančar. Velkou roli, jak to bývá, však sehrálo štěstí. To když se mi ozval jeden sběratel a přinesl několik igelitek, kde bylo v krabičkách na 700 negativů leutnanta Gustava Brože, jehož život poté zmapoval historik Jan Haas. A posledním opravdovým objevem je archiv negativů a kopií po učiteli-vojákovi Janu Myšičkovi, který vlastnil, také učitel, Josef Bohuňovský a na něhož mě upozornil koncem minulého roku kolega novinář a fotograf Josef Moucha.

Nikdo z těch pěti vojáků nebyl profesionální fotograf a do války narukovali úplně v jiné roli. Oficiálních a novinových fotografů se jistě na válečných polích pohybovalo mnoho, ale jen amatéři, kteří si do zákopů vzali svůj fotoaparát, mohli zachytit běžný život vojáka s takovou syrovostí a opravdovostí jako oni.

Po válce, po rozpadu Rakouska- Uherska a vzniku nového státu Československa, a vlastně až do roku 1989, nebyl o jejich svědectví valný zájem. Negativy a fotografie přikryl prach muzeí a půd a tak až dnes díky prozíravosti rodinných příslušníků můžeme téměř krok za krokem sledovat jejich osudy během útrap této nesmyslné války. Těch několik málo poměrně ucelených kolekcí jistě obsahuje mnoho vynikajících záběrů, které se určitě přiřadí k vrcholům světové humanistické fotografie.

                                                                                                                                                                                 Jaroslav Kučera                                                    

                                                                                                                                                                                     kurátor výstavy